„Fantazie je ten největší dar“ tvrdí výrobce Panových fléten David Heger
Před jedenácti lety vyměnil David Heger Prahu plnou příležitostí za Dublovice u Sedlčan. „Tohoto rozhodnutí jsme s manželkou nelitovali ani minutu,“ začíná povídání o životě a práci výrobce Panových fléten, fotograf a dříve i kameraman.
Na Sedlčansku ho prý nejvíce uchvátila rozmanitost krajiny. „Dostali jsme se sem přes kamarády, kteří se přistěhovali z Prahy a natolik si tento region oblíbili, že to zlákalo i nás. Navíc jsme chtěli vychovat děti mimo velkoměsto,“ říká David. Dnes je mu pětačtyřicet a má dvě „školní“ děti, Elišku a Hynka. A také neobvyklé povolání – živí se jako výrobce Panových fléten.
Flétny boha Pana
„Je to nástroj pocházející ze starověkého Řecka, váže se k němu legenda o jeho neopětované lásce k nymfě Syrinx,“ přibližuje v české kotlině ne příliš obvyklý hudební nástroj jeho výrobce – mimochodem jediný na českém a slovenském trhu. Jak se k Panovým flétnám dostal? „Narodil jsem se v Brně, ale s rodiči jsme bydleli v Praze. Vystudoval jsem Vysokou školu zemědělskou v Praze, obor fytotechnika (obor zajišťující mimo jiné technické fungování zemědělské výroby – poz. red.).
Po škole jsem nastoupil do Agentury ochrany přírody a krajiny ČR, kde jsem pracoval na geografických informačních systémech. Už při studiu vysoké školy jsme s kamarádem rozjeli náš první podnikatelský záměr, začali jsme vyrábět Panovy flétny, to bylo v roce 1989,“ říká David a připomíná, že tehdy byl internet „v plenkách“, informace získávali po knihovnách nebo od hudebníků, kteří na nástroj hráli. „Od rodičů jsem si tenkrát půjčil peníze – sám se dnes divím tomu, že mi je půjčili – a objednali jsme si bambus z Japonska. Problém byl, že nešlo objednat menší množství než půl lodního kontejneru. Bambusu mám tedy ještě dnes dost,“ říká se smíchem. Jednu flétnu „střední třídy“ vyrábí asi dva týdny a spotřebuje na ni deset bambusových tyčí dlouhých sto šedesát centimetrů. Každá z těchto tyček musí mít jiný vnitřní průměr, to kvůli hloubce tónu. Kamarád u podnikání nevydržel, Davida to ale nadchlo. Dnes vyrábí sedm druhů fléten, od školních, po profesionální. V rámci jednoho projektu vyrábí také jakousi skládačku panovy flétny. „Základní umělecká škola Sedlčany má ode mě také dvě flétny, většinu mých zákazníků tvoří ale hudebníci z ciziny, kteří nakupují po internetu. Z českých hudebníků hraje na mnou vyrobený nástroj Jiří Stivín, ve folkové sféře Martin Čech nebo Sylva Čekalová.“
I mezi výrobci Panových fléten je konkurence
Jako každý řemeslník se i David Heger stále učí. Například tomu, že dobrý nápad je snadno zneužitelný. „Tvar a design fléten jsem si navrhl sám. Proto mě nepříjemně překvapilo, že podle mých návrhů začal nabízet flétny jeden čínský výrobce. Ve světě nás totiž moc není, asi dvacet, a tak je každý konkurencí bedlivě sledovaný.“ Flétny z dublovické dílny mají však jedno unikum – od těch, které vyrábějí v zahraničí, se liší způsobem ladění. Zatímco jiní výrobci ladí flétny klasickým způsobem a to tak, že uhnětou kuličku z vosku, kterou vloží do tubusu z bambusu, sníží výšku sloupce a tím zvýší tón. Problém ale nastává, když potřebují tón snížit, což se provádí velice obtížně vyškrabáváním vosku z tubusu. U Davidových fléten se ladí pouhým posunováním gumových zátek nahoru a dolů, což si dokáže provést hudebník sám.
Přestože flétny vyrábí už přes dvacet let, občas se setkává s tím, že lidé nad oborem jeho podnikání vrtí hlavou. „Je těžké se touhle prací uživit, zas tolik lidí na Panovu flétnu nehraje, a zvlášť s rodinou a hypotékou, proto jsem dříve pracoval jako kameraman ve studiu loutkového filmu, teď také jako fotograf, kdy vytvářím takzvané konceptuální fotografie.
Na fotografiích zachycuje krajinu Sedlčanska
V Davidově případě jdeo velkoplošné snímky, na kterých je vyfotografována myšlenka, zachycen okamžik.Do krajiny Sedlčanska, kterou fotografuji, zakomponuji lidi nebo zvířata a vytvořím příběh. Fotografuji na černobílý film a pak snímek digitálně koloruji – je to obrovká tvůrčí svoboda, barvami dáváte fotografii výraz, náladu.“ 
Modely jsou mu většinou rodinní příslušníci. „Například mám moc rád fotografii s názvem ,Okamžikodpoutáníʼ, která zobrazuje nohy mé ženy nad vodou. K té se váže i vtipná příhoda. Je to fotografováno u Zvírotic, fotoaparát jsem držel nad hladinou vody, žena visela uvázaná na provaze a jistil ji tchán. Když jsem byl konečně s prací hotový a odjeli jsme domů, zjistil jsem, že jsem měl špatně založený film a z fotografií nebylo nic. Ženu už jsem podruhé nepřivazoval, fotografii jsem udělal za pomoci žebříku.“
Dříve také experimentoval s vytvářením fotografií na plátně. Šlo rovněž o velkoplošné snímky, vytvářené natíráním fotografické emulze na plátno. Náměty na fotografická díla napadají Davida při toulkách Sedlčanskem. „Máme psa, hodně chodím na procházky, ale pořád mě něco překvapuje, stále tady objevuji něco nového.“ Láká ho hranice skutečného a nereálného, reality a fikce. „Například mám moc rád Waltariho knihu Tajemný Etrusk.“
Práce mě musí bavit
Napadá mě, že David Heger podniká složitým způsobem, když by to šlo udělat jednoduše, sériově – vyfotit na hezkém místě hezkou modelku – profesionálku, prodat obraz nenáročnému kupci… „Mám rád výzvy a jedinečnost. Navíc nejsem schopný dělat práci, která by mě nebavila. Zkoušel jsem třeba pracovat v jedné automobilové firmě , ale prostě to nešlo, ubíjelo mě to. Jsem také rád svým pánem. Pracuji od rána do večera, sedm dní v týdnu, ale svým tempem. Mohu si například dovolit dělat dopoledne flétny, odpoledne fotografovat.“
O tom, zda jeho děti budou pokračovat v jeho práci, prý ještě příliš nepřemýšlel. „Je to jejich život, na nich je, jak ho budou žít. Mně ale vždy dopředu hnala určitá síla. Nerad bych se na konci života ohlédl a zjistil, že jsem ten čas promarnil. Mým životním krédem je citát Paola Coelha:,Život je nakloněn tomu, kdo prožívá svůj osobní příběhʼ,“dodává David Heger.
Dcera a syn po otci cit pro umění zřejmě podědili. Eliška hraje na piano a flétnu, Hynek na akordeon. „Já sám jsem hrál na flétnu a klarinet, ale přiznám se, že na Panovu flétnu jsem špatný hráč. Ale nijak mě to neomezuje, není pravidlem, že by například výrobce houslí musel nutně být virtuosem. To je třeba příklad houslaře Stradivariho, jednoho z nejvýznamnějších výrobců tohoto nástroje na světě.“ Pokud by si měl vybrat, rád si poslechne balkánskou dechovku, kapelu Radůza a meditativní hudbu. V Davidově případě rozhodně neplatí, že by jako člověk s citem pro umění nebyl sportovně založený. „Sport mám rád, hlavně kolo a lyže.“ Samozřejmě, jak už to u profesionálů bývá, i on je poznamenaný tím, čím se živí. „Je pravda, že když jsme s rodinou na dovolené, nenápadně pokukuji po místech, které by stály za to vyfotit, ne z pohledu turisty rekreanta, ale z pohledu fotografa, nemůžu si pomoct,“ uzavírá povídání David Heger.
Autor: Jana Spálenková; Sedlčanský kraj